Transpersonální psychologie II

13. listopadu 2010 v 21:03 | MsCzechs |  TRANSPERSONÁLNÍ PSY
převzato z http://vasinasi.webnode.cz/news/transpersonalni-psychologie/
pokračování článku Transpersonání psychologie

Psychoterapeutický model




Z výše popsaných koncepcí také vycházejí zásady transpersonální terapie. Poskytuje větší možnosti osobního rozvoje, protože uznává hodnotu transpersonálních (transcendentních) zkušeností, na rozdíl od těch, kteří považují takové zážitky za patologické a omezující.

Cíle transpersonální terapie jsou jednak totožné s cíli tradiční terapie, tj. likvidace patologických změn a projevů, a jednak se snaží o optimální práci na transpersonální úrovni, pokud je to ovšem možné. Ta může v sobě obsahovat demonstraci vhodného rámce koncepcí, umožňující poradit si vhodným způsobem s transpersonálním zážitkem, poznání psychologického potenciálu a významu naší odpovědnosti nejen za vlastní chování ale i za zkušenosti. Kromě práce s dynamickými procesy je také třeba spolupracovat s klientem na tom, aby se dokázal zbavit identifikování se s psychodynamickými procesy a překročil je. Terapeut tedy musí naučit klienta využívat všechny životní zkušenosti k učení sebe sama (karma-jóga) a zároveň ho poučit o potencialitě všech změněných stavů vědomí stejně jako o nebezpečí spojeném s lpěním na předem vytvořených koncepcích a na očekávání. Toto společné terapeutické setkání se pak může stát formou karma-jógy pro oba účastníky, kdy vzájemnou pomocí (facilitating) mohou oba dosáhnout maximálních výsledků ve svém úsilí. To vše pak může usnadňovat dosažení následného cíle - vysvobození se z tyranie podmíněnosti.


Transpersonální terapeutické metody využívají jak západní tak i východní techniky práce s vědomím: ke konvenčním se tak přiřazují různé formy meditace, jógy apod. Hlavním cílem však není dosažení nějakých neobvyklých zkušeností, nýbrž modifikace vztahu k nim, vztahu daného rozšířeným vědomím.

Dva aspekty terapeutického vztahu si zaslouží zvláštní pozornost. Jsou to modelování a karma-jóga. V literatuře na téma behavioristické modifikace chování je dnes význam modelování už obecně znám. Nedávné výzkumy účinnosti tohoto modelování prokazují, že jiné terapie ho dostatečně neoceňovaly (Bandura 1969, 77). Protože určité modelování je pravděpodobně obecným, byť často nepostřehnutelným procesem v terapii, důležité rozdíly tkví především v tom, co terapeut modeluje a nikoliv v procesu samotném. V transpersonální orientaci se to pak úzce váže s pojetím karma-jógy.

Psychoanalytické terapeutické koncepce si představovaly jako ideálního terapeuta, jenž pro pacientovo dobro minimalizuje vlastní emocionální angažování se, stává se pouze zrcadlem jeho projekcí a přitom zcela opomíjí své reakce a pocity stejně jako svůj vlastní rozvoj. Humanisticko-existenciální model naopak podtrhuje terapeutovu angažovanost, plnou otevřenost k pacientovým zkušenostem i svým reakcím na ně (Bugental 1965, 76).

Transpersonální model k tomu přispívá svou ideou, že terapeut může nejvíce prospět klientovi i sobě samému tím, že terapeutický vztah využívá k vlastnímu transpersonálnímu rozvoji vědomou službou (service) klientovi. Taková služba může na sebe brát různé formy a vnějškově se často vůbec nemusí odlišovat od běžných psychoterapeutických vztahů, vnitřně však v sobě nese pojetí služby. Vývoj jednoho z partnerů je chápán jako pomoc v rozvoji i toho druhého v kontextu karmajógové služby, terapeut zde vytváří klientovi nejlepší možné podmínky a model vztahu. Je-li terapeutem chápáno jako služba, pak nemůže být v nějaké vyšší pozici, nýbrž oba jsou spíše v situaci, kdy pracují na sobě každý svým způsobem. Nejlepším typem modelu, jaký lze podle transpersonální koncepce klientovi dát, je terapeutova otevřenost a chuť využít terapeutický proces i k vlastnímu rozvoji právě skrze službu klientovi.

Existuje několik způsobů, jak může terapeut proměnit terapeutický proces v karma-jógu. Prvním a zřejmě nejjednodušším je prostá intence. Spojuje se s intencí být celou dobu meditativním způsobem tak vědomý, jak je to jen možné.


Některé tradiční koncepce představují terapeuta jako tzv. "kompetentní model", jemuž se má pacient naučit. Naopak transpersonální terapeut se může podělit - ve vhodné situaci - o své nevyřešené problémy a může být tak otevřený a "průhledný" (transparent), jak je to jen možné. Terapeut tedy může v karma-józe spojovat dva typy modelů: "kompetentní" a "vzájemné učení se". Je však zajímavé, že výzkumy ukázaly větší reálnost právě druhého modelu (Bandura 1969, 77). Modelování, vlastní transpersonální terapii, zajišťuje vysoký stupeň vzájemnosti terapeuta a klienta, kteří si tak mohou být vzájemně učiteli. Terapeut svou otevřeností vede klienta k obnově zablokované či zdeformované komunikace. To ovšem vyžaduje od terapeuta schopnost vyslechnout si pravdu o sobě, což je však zároveň tím nejlepším modelem, jaký může nabídnout klientovi.

Transpersonální terapii lze od jiných odlišit ještě jinými zvláštnostmi, je třeba si ale uvědomit nebezpečí takového porovnávání, neboť terapie představuje obrovskou oblast, v níž teorie není vždy totožná s praxí. Navíc terapeuti různých směrů vidí zcela rozdílně a subjektivně jejich hodnoty bez ohledu na to, jak moc si přejí být objektivní.

Transpersonální koncepce může v sobě zahrnovat jak tradiční cíle terapie, tak i další, vyplývající z přijatého modelu vědomí, které pak mohou vést k "vyššímu vědomí". Lze se tu naučit, že je důležitější pozorovat obsahy mysli, než je měnit, což se dá vyjádřit aforismem: Pozoruj vše, nedělej nic! Jak řekl Perls (1969): "Vědomí per se, tj. jako takové, může léčit." Člověk se pak může naučit nejen obsahy mysli pozorovat, ale i se s nimi neztotožňovat. V tomto procesu se hledá odpověď na daleko důležitější otázku než "Kým. jsem," zde jde o odpověď na to "Čím jsem?"

Klient si např. stěžuje tradičnímu terapeutu na pocity nízkosti, špatnosti, na nedostatek sebeúcty, slabé já apod. v souvislosti s koncepcemi právě onoho terapeuta. Když pak do hry vstupuje psychodynamické pojetí, terapeut se může pokoušet určit prameny těchto klientových myšlenek, v behavioristickém pojetí se bude snažit o jejich modifikaci změnou prostředí, diferenciací prostředků posilování (reinforcement) motivace nebo koncepcí poznání (Thorensen a Mahoney 1974, Rimm a Masters 75). Nezávisle na daném pojetí tu vždy bude cílem modifikace postojů a zkušeností klienta, týkající se toho, jakým typem osoby je. Naopak transpersonální terapeut sice může využívat i tyto koncepce, současně však vidí, že tento problém je příkladem identifikování se s negativními myšlenkami a emocemi. A co více, tato identifikace je jen jednou z mnohých a těch dalších si už nikdo ani není vědom. Co tuto identifikaci odlišuje od jiných jsou jen špatné pocity klinického rázu. Vybere-li si tedy transpersonální terapeut meditativní koncepci, pak tím klienta učí neztotožňovat své vědomí s jakýmikoliv myšlenkami, a výsledkem je pak nejen jiná představa o tom, jakým typem osoby je, ale především i od základu změněné vidění toho, čím je. Na situaci konkrétního klienta pak záleží využití různých tradičních i netradičních technik, neboť cíle transpersonálních i meditativních koncepcí většinou daleko překračují cíle tradiční západní psychoterapie.

Transpersonální model mj. ukazuje, že identifikování se s egem je omylem, klamem a iluzí, "pouhým snem". V západní tradici, chápající tento klam jako reálnou skutečnost, může klasický terapeut jen předcházet tomu, aby se sen nezměnil v noční můru. Naopak transpersonální přístup směřuje k tomu, aby klienta probudil (Wilber 77).
Srovnávací psychoterapie

Širší vidění psychologie, jak se o to snaží transpersonální model, má za cíl syntézu různých západních i východních koncepcí. V "The Spectrum of Consciousness" rozlišuje Wilber tři základní roviny vědomí: rovina ega, existenciální rovina a rovina Mysli-vědomí, skutečně nedualistického. Rovina ega zahrnuje v sobě role, představy o svém "já" a analytické aspekty mysli, s nimiž se ztotožňujeme. Existenciální rovina se vztahuje k našemu základnímu cítění vlastního bytí, smyslu života, konfrontaci s faktem smrti a samoty a také k centrálnímu zážitku bytí ve světě. Tyto dvě roviny tvoří naši totožnost individua odděleného od jiných bytostí. Těmito rovinami se pak zabývá i většina západních modelů terapie, neboť vychází z toho, že člověk je už podstatou svého bytí odsouzen k životu izolovaného jednotlivce, alienovaného od ostatního bytí ve vesmíru. Koncepce tohoto typu pak jen směřují k posílení ega.

Mimo tyto dvě roviny však existuje rovina "Mysli", na níž zažívá jednotlivec sebe sama jakožto čisté vědomí, přičemž se zbavuje všeho identifikování se, překračuje dualitu já-nejá a prociťuje jednotu s celým vesmírem. Z této perspektivy jsou jiné roviny vědomí pochopeny jako iluzivní identifikace a rozpoznání jejich menší důležitosti (Vaughan 1977, Wilber 77, 79, 80). Tento proces přehodnocení nějakého stavu vědomí byl nazván "vymezením místa" (subrationing) (Deutsch 69).

Každá terapeutická koncepce se může vlastním způsobem přičinit o dobré a zdravé sebecítění, co však může být dobré v jedné rovině, nemusí být dobré v druhé rovině. Různé koncepce jsou tedy určeny pro různé roviny a rozměry vědomí. Ideálem transpersonální koncepce je braní zřetele na potenciál všech rovin a jeho využití pomocí východních i západních metod. Níže bychom tedy chtěli srovnat transpersonální koncepci s hlavními koncepcemi západní psychologie: s psychoanalýzou, analytickou psychologií, behaviorismem, humanistickou a existenciální psychologií.

Klasická psychoanalýza předpokládá, že lidské bytosti jsou vždy uzavřeny v psychickém konfliktu, jenž lze nanejvýše zredukovat, ale nikdy zcela vyřešit (Brenner 1974). Člověk se tedy musí před tímto konfliktem neustále chránit a kontrolovat ho. Zdraví, zde popisované jako nepřítomnost patologických stavů, je charakterizováno silným egem, které je zprostředkovatelem mezi iracionálním id a všekontrolujícím superegem. Tento názor je v ostrém protikladu k transpersonální koncepci, chápající ego jako klamný výtvor identifikace a deformované percepce. Shoduje se samozřejmě v tom, že silné a zdravé ego může být pomocí v reakcích na životní problémy a pomáhat v nějakém angažování se. Transpersonální koncepce jde však dále než toto chápání rozvinutého ega jako obránce psychického zdraví. Jsou-li skutečně problémy ega neřešitelné, pak je třeba je překročit rozšířením vědomí za ego do roviny čistého vědomí. Jako je v psychoanalytické koncepci superego považováno za celek vnitřní psychiky, s nímž se jedinec může, ale i nemusí identifikovat, pak v transpersonální koncepci je takto chápané ego. Výsledkem této změny objektu ztotožnění se je značné zredukování naléhavosti požadavků ega, na něž se nyní lze dívat s větším odstupem. Nakonec pak neztotožnění se s egem a odkrytí skutečné vlastní podstaty lze považovat za rovnocenné s vysvobozením či probuzením.

Analytická psychologie. Ze všech škol, které se rozvinuly z odkazu původního Freudova díla či se od něj odtrhly, je Jungova hlubinná psychologie více než kterákoliv jiná zaujata transpersonálními zkušenostmi rovinami. Hluboké bádání psýché v Jungově díle překračuje egoistickou i existenciální rovinu a pracuje s archetypy a kolektivním nevědomím. Sám Jung byl prvním terapeutem na Západě, jenž uznal význam transpersonálních zkušeností pro psychické zdraví. Jak sám napsal, hlavním tématem jeho práce nebylo léčení nervových chorob, nýbrž zkoumání zkušenostního rozměru, neboť "je faktem, že poznávání je skutečnou terapií a do jaké míry docházíme k zkušenosti reálných faktů, do té míry se osvobozujeme od patologie." (1977)

Hlubinná psychologie uznává fakt, že psychika má svou vnitřní schopnost léčit sebe samotnou a dosáhnout seberealizace. Jung se zabýval hlavně obsahy vědomí a nikoliv vědomím jako kontextem prožitků. Běžné zkušenostní vědomí existuje pouze jako kontext v relaci s jeho předměty, zůstává na rovině duality a postrádá schopnost překročení duality subjekt-objekt. Mýtický rozměr zkušenosti jako snových nebo aktivních představ cení analytická psychologie pro jejich velkou terapeutickou hodnotu. Přesto se však nedotýká bezpředstavového (imageless) vědomí, jehož je dosahováno pomocí různých meditačních technik.


Behaviorismus. Jeho základní definující vlastností je důraz na měřitelnost a verifikovatelnost chování a jeho změn (Bandura 1969, 77, Rimm a Masters 75). Jeho rozvoj, opřen o pečlivou metodologickou empirii, vytvořil podmínky k rozvinutí technik, vhodných k léčení mnoha poruch chování.

Jeho síla se však lehce stává jeho slabostí. Snažíme-li se měřit pozorovatelné chování, neumožňuje nám to, abychom se zabývali i vnitřními subjektivními zkušenostmi. Pak je ignorováno vědomí a donedávna dokonce i myšlenky a pocity. Modifikace chování pak není s to ukázat nejpodstatnější aspekty lidského bytí a nemá toho příliš, co by se řeklo k podepření pozitivního zdraví a dobrého sebecítění, omezuje se jen k léčení patologických stavů s jasně viditelnými znaky vnějšího chování.

Dnes už můžeme zaznamenat výraznou změnu postojů a badatelé se orientují na zkoumání hlubších příčin ovlivňujících jednání (Mahoney 1974). Podtrhuje se zde význam sebekontroly a vlastní činnost klienta je považována za hlavního činitele v terapeutických změnách (Bandura 1977, Thorensen a Mahoney 74). Mnohé transpersonální techniky lze snadno akceptovat i z behavioristického zorného úhlu. Např. různé druhy meditace, které mají probouzet láskyplné pocity a tak odbourávat některé negativní emoce, např. hněv, se opírají o zásadu vzájemného podepírání se, kterou akceptují i behavioristé. Tyto návody přitom nejsou vůbec nic nového, už před 2500 lety jim učil Buddha (viz Buddhaghóša 23).

Transpersonalisté uznali důležitost modelování a behavioristé se zase začali zabývat hlubšími příčinami chování. Přesto zde však existují zásadní rozdíly: behaviorismus se zabývá vnějším "velkým" chováním, snadno měřitelným, zatímco transpersonalisté se snaží zkoumat subtilní stavy, zkušenosti a formy chování. Oblasti transpersonální terapie je potřebný behavioristický přístup k empirickému testování mnoha podmínek a forem praxe. Je tu třeba ještě mnohé vykonat.

Humanistická psychoterapie.
Rozdíly mezi humanistickou a transpersonální psychoterapií jsou na první pohled menší. Obě koncepce se zabývají jak patologií tak i zdravím a obě jsou zaměřeny na rozvoj a jsou holistické (tj. zabývající se celou osobou). Nejvíce se však liší v pojetí zdraví. Humanistická terapie předpokládá, že zdravý člověk je ten, jenž se realizuje, a terapie je tedy orientována na egoistickou a existenciální rovinu. Rozvoj osobnosti a dosažení cílů ega zde mají rozhodující vliv, zatímco transpersonální koncepce tomu nepřikládá tak velký význam a často to dokonce považuje za škodlivé pro transpersonální realizaci člověka. Do sféry jeho zkoumání tu vstupuje lidská schopnost sebetranscendence, která překračuje seberelizaci (Maslow 1971, Roberts 78).

Od humanistických psychologů většinou nelze očekávat, že budou mít transpersonální prožitky nezbytné pro transpersonální terapeuty, aby mohli efektivně pracovat s klienty, kteří potřebují učitele, jenž by je vedl na jejich vlastní cestě transpersonálních zkušeností. A pokud terapeut sám nemá toto bezprostřední zkušenostní poznání, může svého klienta jen dezorientovat (Grof 75).


Existencialismus je koncepcí, která se blíží humanistické a transpersonální ve svém hledání smyslu a cíle, ve zkoumání konfrontace člověka se smrtí a samotou, v hledání odpovědnosti a potřeby autenticity (Bugental 65, 76, 78). Zdůrazňuje také přesvědčení, že svou skutečnost si tvoříme vlastními názory, postoji a tendencemi. Např. svoboda se stane skutečnou, když v ni opravdu věříme! Musíme nejprve vědět, že ji můžeme mít, než ji skutečně budeme schopni užívat. Totéž se týká lásky i jiných hodnot. Nevěříme-li na lásku, nemůžeme ji prožít!

Řešíme-li tedy různé problémy, můžeme se na ně dívat z existenciálního zorného úhlu a můžeme pod maskou odděleného a odcizeného jednotlivce hledat zkušenost hluboké jednoty a vzájemného vztahu všech forem života. Zážitek svobody se všemi jeho paradoxy a nahá zkušenost bytí ve světě, o nichž hovoří existencialismus, může otevřít cestu k přeměně sebe sama vedoucí k sebetranscendenci. Existancialista ovšem také může zůstat odseparovaný ve své uzavřené - egem definované - totožnosti a neudělá nutný další krok za dualistické vědění směrem k intuitivnímu poznání a rozšíření vědomí, krok, jenž je charakteristický pro transpersonální zkušenost.

V existencialismu vidíme odraz buddhistické První vznešené pravdy: život je spjat s utrpením. V bezvýchodné situaci se člověk musí neustále snažit o to, aby dosáhl kompromisu s tím, čemu nelze uniknout. Buddha šel ovšem dále a ukázal, jak řešit toto dilema, v dalších třech Pravdách, kdy řekl, že:

1/ příčinou veškerého utrpení je ulpívání
2/ uniknout utrpení se dá jen neulpíváním
3/ zbavit se ulpívání lze jen vstoupením na osmidílnou cestu, která učí etickému životu, meditativnímu ponoření se a hlubokému intuitivnímu poznání, které vede k dosažení plného probuzení.

Tato cesta tak bezprostředně vede k transpersonální realitě za egoistickou a existenciální rovinou.
Omezení transpersonální psychologie a psychoterapie

Výše jsme popsali, jaké jsou transpersonální koncepce a o co se snaží. Nyní je potřeba si všimnout i jejich hranic. Především zde naprosto nevyhovuje empirický přístup, protože zatím ještě příliš mnoho leží mimo obzor experimentálního poznání. Je smutné, že se experimentátoři nezabývají problémy samotných experimentátorů. Je potřeba ještě mnohé probádat. Jak lze např. spojit výsledky mechanické vědy s transpersonálními zkušenostmi? Je jasné, že jim lze intelektuálně porozumět pouze tehdy, máme-li i my sami tyto zkušenosti (Deikman 1977, Rajneesh 75, Ram Dass 77). Proto je prožitek a zkušenost pro terapeuta naprosto nezbytnou záležitostí a podcenění tohoto faktu by vedlo jen k nedorozumění a dezinterpretaci transpersonálních jevů, jak o tom svědčí např. zpráva The Group of Advancement of Psychiatry, nazvaná "Mysticismus a psychiatrie".

Transpersonální realita a možnosti rozvoje člověka jsou neohraničené a svou subtilní povahou přesahují schopnost porozumět jim většinou dnešních terapeutů. Jevy a zkušenosti, ale i bariéry se stávají stále subtilnější a my si musíme uvědomit, že bychom měli být zároveň prostředníky i modely toho, co klientovi nabízíme a proto je zde naprosto nezbytná opravdovost bytí. Protože zde máme relativně málo empirických pokynů, musíme se do značné míry řídit sami sebou a tak je tu naprosto nutná naše vlastní integrita, citlivost a uvážlivost. V žádném jiném druhu terapie není osobní terapeutův rozvoj a jeho práce na sobě samotném tak důležitá pro něj i pro jeho klienta.

"...protože jeden druhému můžeme dát jen své vlastní bytí, nic víc ani nic míň." (Ram Dass 1973)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama