Hippies - Sebevražedná koncovka

23. července 2012 v 22:47 | Petr Hrabalik |  60´s - souvislosti
...nepříliš pozitivně zakončený, avšak poměrně informativní článek o vzniku hippies, některých souvislostech a temnějších stránkách tohoto hnutí...

"Zdálo se, že Amerika je rozdělena na dva druhy lidí: na ty, kteří se snažili žít novým způsobem života, a na ty, kteří se ho zoufale snažili pochopit…"

V roce 1967 se objevily snahy dosud nepolitickou kontrakulturu hippies politizovat, přičemž tento impuls vycházel z okruhu lidí zastupující novou levici - Abbie Hoffmana, Jerry Rubina, Paula Krassnera a Toma Haydena. Zejména srandista Hoffman, neustále pendlující mezi newyorskou East Village a San Franciskem, si velmi dobře uvědomoval moc médií a proto se záhy stal oblíbenou postavou.

Demonstrace proti válce ve Vietnamu, 1969

Aktivisté z nové levice organizovali slavnou protiválečnou demonstrací před Pentagonem v říjnu ´67 a na Silvestra téhož roku založili tzv. Mezinárodní stranu mládeže (YIP, jejím členům se říkalo "yippies"). Ta se nesla v duchu anarchismu a kulturní vzpoury a zároveň měla silné politické ambice. Filosoficky byla ovlivněna spíše Camusem a Marcusem než Marxem (a nedejbože Leninem!) a třeba režim tehdejšího Sovětského svazu považovala za stejnou hrozbu jako kapitalismus. Hlavně se snažila pracovat s médii, neboť jak tvrdil Hoffman "moderní revolucionářská skupina má namířeno do televize, ne do továrny".


Nejznámější akcí YIP bylo manifestační vystoupení na srazu Demokratické strany v srpnu 1968 v Chicagu, což měl být původně pouze hudební festival. Jenomže po několika událostech z první poloviny osmašedesátého vzaly původní plány za své. V dubnu byl zavražděn černošský předák Martin Luther King. No, a po červnovém atentátu na Roberta Kennedyho, mladého a vážného kandidáta demokratů na prezidenta, jakoby pro YIP potažmo zpolitizované hippies, zhasla hvězda jasná. Kdyby k atentátu nedošlo, asi by ani nedošlo k událostem v Chicagu. Jelikož ale nyní hrozilo, že na srazu demokratů vyhraje kandidát, podporující vysílání amerických jednotek do Vietnamu, YIP nakonec protestní akci zorganizovala.




Měl to být opět zesměšňující happening, jemuž vévodily Hoffmanovy ulítlé nápady, Rubinův radikální humor, písničky Phila Ochse, Ginsbergova mantra "Óm" a coby jediná vystoupivší kapela, radikální detroitská parta MC5. YIP představila i svého kandidáta do voleb - "Mr. Pigase" tedy "pana Prasáka", jímž bylo samozřejmě prase vedené na provázku (prase bylo taktéž slangové označení pro fízla). Bohužel tehdejší chicagský starosta Daley neměl pro drsný humor yippies žádné pochopení (a je fakt, si ho mohl vztáhnout na sebe, neboť panu Prasákovi byl fyzicky více než podoben). Poslal na demonstranty ozbrojené složky, které tuto sice hlučnou a parodickou, nicméně nikoho neohrožující manifestaci násilně ukončily krvavým masakrem. Však také Nashova píseň "Chicago" z dílny CSN&Y je právě o popsaných událostech. S vůdci yippies byl pak veden soudní proces, který vešel ve známost jako "Chicago Seven Trial" (soud s chicagskou sedmou) a na lavici obžalovaných usedli Tom Hayden, Rennie Davis, David Dellinger, Abbie Hoffman, Jerry Rubin, Bobby Seale, John Froines a Lee Weiner. A proč "seven", když zde čtete osm jmen? Protože Seale, člen hnutí Black Panthers, byl souzen odděleně - nikoli za Chicago, do kterého přijel jako náhradník na poslední chvíli, nýbrž za pohrdání soudem.




"Přestože vzájemně soupeřily, v mnoha směrech se hyperpolitická nová levice a apolitická ´kyselinová´ opoziční kultura překrývaly," píše Ian MacDonald v knize Revolution In The Head. "Komunity hippies a alternativní ekonomie byly zčásti založeny na ideologii ´paralelních struktur´ Studentského koordinačního výboru pro nenásilí (Student Non-Violent Co-ordinating Commitee) a zčásti na filosofii Diggerů, anarchistické LSD živené skupiny ze San Franciska, která jméno a inspiraci převzala z protokomunistického anglického hnutí 17. století. Za neustálých sit ins (demonstrace v sedě - pozn. aut.) a demonstrací, jež byly v šedesátých letech v Berkeley organizovány, bylo často nemožné mezi těmito dvěma kulturálními proudy rozlišovat, ačkoliv ve vrcholném období vlivu LSD vyšly agitačně-konfrontační priority nové levice značně z módy." Přesto byly všechny maňuchy házeny do stejného pytle.

Vrchol Haight Ashbury probíhal v letech 1965-67, pak ale zákonitě přišel úpadek. A posléze přišel i úpadek celého hnutí. Postarali se o něj samotní hippies svoji naivní "revolucí" a svým podlehnutím "nové levici", která příznivce flower power zpolitizovala. Velký díl samozřejmě nese také vláda a její složky svými brutálními metodami a zásahy.

Hnutí hippies bylo totiž trnem v oku mocenským a bezpečnostním orgánům USA. Vlasáči nestáli jen proti válce ve Vietnamu, což dávali najevo demonstracemi a hromadným pálením povolávacích rozkazů (a útěky do Kanady), ale velmi okázalým způsobem kritizovali i základní prvky americké společnosti, jimiž byly politický systém, obchod a konzum. Útočili přímo na kapitalistický systém s jeho zažitými, konzervativními hodnotami. Přitom ale někdy jaksi dost mimo realitu, jak potvrzuje Ian MacDonald ve výše zmíněné knize: "Mnoho z rétoriky opoziční kultury - iluzorní představa společnosti bez peněz, v níž bude všechno patřit všem (postkrizový anarchismus) - bylo adolescentním nesmyslem. Mnozí z undergroundových vůdců byli buď sociopati, zamilovaní do rozvratu jako takového, nebo sebedramatizující oportunisti, mířící za vlastními kariérami na Wall Street nebo Madison Avenue."


Jenomže vliv tohoto anarchistického myšlení na mladé lidi byl tak silný, že mnozí z kapitánů politiky a obchodu opravdu spatřovali v hippies - zejména v levicových, politicky bojovných vůdcích, kteří vytušili v mase youth culture dobrou příležitost se zviditelnit a vlastně se do ní infiltrovali - zatím sice nejasnou ale přesto celospolečenskou hrozbu.


Ona nejasnost hrozby byla dalším důvodem dostat hnutí hippies pod kontrolu. Málokdo ze starší generace tušil o co hippies vlastně jde, a mnohdy to nevěděli ani hippies sami. Jak píše Mark Kurlansky v knize "1968 - Rok, který otřásl světem" (2007): "Zdálo se, že Amerika je rozdělena na dva druhy lidí: na ty, kteří se snažili žít novým způsobem života, a na ty, kteří se ho zoufale snažili pochopit… a dále "…Časopisy a noviny pravidelně uveřejňovaly články o ´nové generaci´. Z mnohých zaznívala frustrace, protože reportéři nedokázali pochopit, na čí straně tito lidé stojí. Establishmentu se zdálo, že se staví proti všemu. V úvodníku týdeníku Paris Match dne 27. dubna 1968 stálo: ´Zatracují sovětskou společnost stejně jako společnost buržoasní: průmyslovou organizaci, společenskou ukázněnost, touhu po materiálním blahobytu, koupelny a - v krajních případech - práci. Jinými slovy - odmítají západní společnost´."




Dalším důvodem pro to, dostat hippies pod společenskou kontrolu, byly i útoky jejich vůdčích osobností na náboženství, což milióny ortodoxních křesťanů braly jako ohrožení největší.


Proto se většina "dobrých" občanů Spojených států k vlasáčům chovala apriorně velmi odmítavě. Být hippie bylo určitě fajn v Kalifornii nebo na tolerantním severovýchodě, ale jižanské státy přes celou druhou polovinu 60. let braly tuto novou složku youth culture jako vetřelce; byly známy případy, že se místní rednecks snažili máničky vyhánět z města, eventuelně fyzicky napadat. Hipísácké dlouhé pačesy, drogy, hlučný rock, volnost, otevřenost k sexu a náboženská tolerance (implantace buddhismu a hinduismu), dokázaly konzervativně smýšlející obyvatele vydráždit k nepříčetnosti. Když v šestašedesátém kyselinový guru Timothy Leary při interwiev prohlásil, že "zážitek po požití LSD se dá chápat jako náboženská pouť" a "rozšoupnutí po LSD se rovná náboženské extázi", bylo to jako když vyhlásíte válku. A proto není divu, že CIA, FBI a policie toužily po tom hnutí hippies zlikvidovat, třeba i "nepovolenými" prostředky. Což se nakonec podařilo.


Hippies jakožto (víceméně) celo-západní hnutí mládeže dojelo na čtyři věci. Za prvé ve své roztříštěnosti a pohrouženosti sama do sebe nedokázalo vytvořit jednotící a silný filosofický kontext, který by samotnou subkulturu nějak definoval; souběžně vedle sebe totiž fungovalo odděleně množství různých trendů, které stály mnohdy i proti sobě. Navíc - nahlížení na reálný život skrze odlišnou realitu drog je filosoficky určitě paráda, bohužel to ale vede nejen ke konfliktu s tzv. normální společností, ale občas i ke konfliktu sama se sebou. Odtržení od reálného světa pak přináší i jiné problémy, byť třeba jen s běžnými fyziologickými potřebami. Vysoká konzumace halucinogenů (LSD tripy byly tehdy desetkrát silnější než dnes) také mnoha lidem, zejména mentálně narušeným osobám, zavařila mozek a vytvořila z nich absolutní magory, schopné vraždit - jako například tzv. Rodinu Charlese Mansona.




Ano, Charles Manson a spol., to byl druhý důvod konce hippies. Malý, charismatický kriminálník využil hnutí ku svému prospěchu. Založil v Los Angeles komunu zvanou Rodina, kterou ovládal víceméně jako nějakou sektu. Prohlásil se Ježíšem (a později i Ďáblem) a celou filosofii mírumilovných hippies otočil naruby. Sice: volný sex - jistě, vegetariánství - jak jinak, zákaz chlastu - jistě, spousta trávy a mraky LSD - ovšemže. Ale zároveň rasismus (nenávist k černochům - Beatles ano, Hendrix nikdy), novodobé otrokářství (ženy neměly žádná práva, sloužily pouze coby sexuální objekty, v hierarchii byly až za psy), kriminalita (krádeže, pašování drog, loupežná přepadení, vraždy). Charlie byl sice inteligentní ale zcela vyšinutý psychopat. V létě roku 1969 pak zmanipuloval některé členy (a členky) své Rodiny natolik, že zavraždili pět lidí v domě režiséra Romana Polanskiho (mj. i jeho těhotnou manželku, herečku Sharon Tate) a starší manžele v jiném domě v LA (tzv. Případ LaBianca).


Pokud liberální sdělovací prostředky dosud při hippies stály a svým způsobem jejich "make love not war" podporovaly, před a během soudu s Mansonovou Rodinou se situace radikálně změnila. Píše o tom i básník a hudebník Ed Sanders v knize Rodina: "Po celé měsíce, které předcházely soudnímu procesu, věnovaly sdělovací prostředky na celém světě těmto událostem nebývalý zájem. Z jejich pozornosti přímo čišela nechuť k hippies a veškerému subkulturnímu hnutí, jako kdyby mansonovci se všemi svými hříchy - včetně orgií, toulavých autobusů, životního stylu na cizí účet - symbolizovali cosi jako smrtelnou agónii hnutí hippies. Jako kdyby se Pohřeb Hippie z Haight Ashbury posunul z podzimu roku 1967 o dva roky dále do budoucnosti do zločinů napáchaných v Goler Wash a v Cielo Drive a pomocí masmédií byl poté zvěstován celému světu." A dále: "Mansonova Rodina zasadila těžkou ránu těm nejlepším vlastnostem své vlastní generace - její soudržnosti a sebejistotě, její hudbě a křiklavým barvám, její lásce pod širým nebem uprostřed nádherné americké přírody, jejímu hledání odlišného způsobu života a rodícímu se smyslu pro potřebu chránit si své budoucí životní prostředí. Dá se říci, že se jedné jediné skupince lidí podařilo dost bizarně a tragikomicky korunovat vrchol desetiletí, které přitom vypadalo do budoucna tak slibně a nadějně."


Třetím důvodem konce hippies je již zmíněná násilná politizace ze stran levicových radikálů. Ani ta hnutí příliš neprospěla - vrhla hippies z jejich kyselinového snění o lásce a míru přímo do řezanic s policajty a to prakticky během jednoho roku. Existují oprávněné názory, že jistá část radikálů byla nasazenými tajnými agenty amerických bezpečnostních struktur, majícími za úkol infiltrovat se mezi hippies a donutit je k násilným střetům, aby pak následné potření mániček mohlo být nějak politicky zdůvodněno. Některé podpásové snahy establishmentu eliminovat hnutí byly totiž víc než viditelné (vykonstruovaný proces s tzv. Chicagskou sedmou - viz výše).

Na druhé straně takový Abbie Hoffman moc dobře věděl, že střet s policií je dobře mediálně využitelný, a tak se dopouštěl určitých provokací (ovšem nenásilných, nejlépe zesměšňujících), které dokázaly mocenské složky spolehlivě vyprudit a naladit na bitku. Bohužel někteří mladí z "nové levice" byli i fanatickými zapálenými magory, kteří brali přesvědčování hippies jako svůj stranický závazek a mnohdy to téměř vypadalo na jakýsi nábor do pouličních střetů. Ovšem protože se svými revolučními teoriemi jakoby zapadali do ducha doby, mnohé z naivních mániček jejich tezím o lepším příští uvěřily. Byť ale své cíle líčili jako ušlechtilé, prostředky k jejich uskutečnění (násilný převrat) a jejich vzory (Mao Ce-tung) lze považovat za zcestné. Vytahovat z rukávu studentské Rudé gardy s vymytými mozky, které způsobily v Číně smrt 1-2 miliónů lidí, mohli jen zaslepenci žijící mimo realitu. A ani obrana, že o těchto hrůzách těžko mohli vědět, nemůže po již známé zkušenosti ze stalinského SSSR, obstát.




A za čtvrté - nárůstu masovosti hippies a jejich životního stylu si okamžitě všiml byznys a silou sobě vlastní hnutí prostě zkomercionalizoval. Oblečení, plakáty, hudbu a všechny další znaky související s touto kontrakulturou proměnil v módní a drahé zboží, čímž vlastně dostal hnutí přesně do těch sfér, proti kterým původně protestovalo. Je trošku legrační, že těmi prvními obchodníky s materiálními i duchovními statky alternativní kultury, byli právě ti z nejzapálenějších hippies. A tak posledním byť veleslavným výkřikem "dětí květin" byl festival ve Woodstocku, na který se v srpnu 1969 sjelo okolo půl miliónu lidí.




Výprodej odkazu "flower power" byla proti srsti některým ideologickým vůdcům hnutí a tak se už předtím - v průběhu osmašedesátého roku - objevila snaha vytvořit uprostřed společenství určitou vnitřní frakci, nazvanou "Freemen", která navazovala na původní Hoffmanův nápad a jejíž základní myšlenkou byla "snaha už nic neprodukovat". Ale to zavánělo čirým zoufalstvím. Pro vlasatce to znamenalo absolutní konec - ze skupinek hippies, vyznávajících tento program, se v podstatě stali pobudové na okraji společnosti. Původní hippies se pak buď rozjeli na venkov eventuelně do různých koutů světa, kde vytvářeli komuny a pokračovali v "kytičkové revoluci" (Káthmandú, Goa, Kodaň, Jižní Španělsko, Ibiza, Kréta, Chiapas) a nebo se vrátili do škol a do zaměstnání a pomáhali budovat ten systém, proti kterému původně vystupovali. Stali se z nich věrozvěsti počítačové kultury, ovládli média, reklamu, filmový a hudební byznys a přestože někteří z nich ještě dlouhou dobu nosili háro, z jejich levicového radikalismu a individualistického anarchismu zbylo už jen pár zažloutlých fotografií nebo cívek 8mm filmu.

Na závěr dejme ještě slovo dvěma osobnostem. Novinář Allen Cohen v seriálu Alternativní kultura říká: "Vizionářská zkušenost, při LSD běžná, zahrnovala určité, spolu sdílené vnímání toho, že je člověk jedno s universem. Vnímání toho, že láska, bratrství či sesterství jsou základem pro vzájemné chování mezi lidmi."


Ian MacDonald v knize Revoluce v hlavě jeho slova s těžkým povzdechem potvrzuje: "Šedesátá léta nám připadají jako zlatý věk, protože ve srovnání se současností taková byla. Revolta opoziční kultury proti chamtivé sobeckosti - a zvlášť nezištný názor hippies, že svět můžeme změnit, pouze změním-li sama sebe - se při zpětném pohledu zdá být posledním záchvěvem duše Západu. Dnes jsme rozděleni, jsme závislí na strojích a přístrojích, které nám vládnou a náš ´raison d´etre´ a smysl pro společenství je nenapravitelně rozbit."

Převzato z http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/60-leta/ethno/clanky/38-hippies-sebevrazedna-koncovka/

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama